Starší žáci v Rakovníku

Obtížné je vést tým, který hraje mimo soutěž. Obtížné je ho motivovat, dát mu cíle, protože pokud hrajete zápas v soutěži, existuje pouze jediný cíl – titul. Nicméně máme svůj osobní cíl, a to semknutí kolektivu a mít svou hrdost ke klubovým barvám. Osobně si myslím (ač mohu být naivní), že se to mně i Petrovi Kožichovi, který nakonec s námi jel i když to neměl v plánu, že se nám to podařilo. Já tomu alespoň věřit chci.

Všiml jsem si jednoho pravidla, které provází starší žáky téměř ve všech zápasech. Pokud vstřelíme první branku, prohrajeme. I tentokrát po krásné kombinaci dala Terka první branku zápasu a vůbec celý první poločas byl vyrovnaný. I díky Anničce a Šímovi, kteří hráli na krajích zálohy velice zodpovědně a soupeř se dotával do kruhu pouze středem a to jen z přečíslední.

Jeho útoky však byly rychlé, důrazné a agresivní. Hra měla spád a i náhradníci Dominik a Radek odvedli svůj kus práce. Stále však máme stejné chyby. Například rozehrávka z první, pod tlakem odehrávání míčku do neznáma, většinou na hokejku soupeře a co je asi nejpalčivější, pomalý pohyb. Doporučuji individuální výběhy – výklusy. Tělo se musí naučit poprat s novou postavou, protože jsou děti v období růstu a mění se poměry délek končetin mezi klouby.

Poločas skončil 3-1 pro Rakovník. Druhý poločas Anet lehla s nevolností a dostali jsme další dvě branky. Nicméně Ruda chytil slinu. Konečně pochopil, že rozehrání z kruhu hned z první nejde, šel proto dopředu sám, navázal na sebe dva až tři soupeře, kteří se po něm vrhli jak hladoví psi a pak to velice jednoduše prohazoval na volného Tomáše nebo Lukáše. Pokud si Ruda věří je nepřekonatelný. Pokud má negativní postoj ke světu a k sobě samotnému zvlášť, je na zabití.

Tomáš Kroupa oběhal neuvěřitelný prostor, ydržel celý zápas také proto, že se (jak mi sám říkal) pořádně protáhl. Ale i tak je to frajírek. Machr. Takový všechno umím, všechno zvládnu, na to mám… Což o to, my to o něm víme. Ale rozhodčí(!) ho asi moc neznal a celkem mu zřejmě díky tomu pil krev (moc krve). Navíc jsem Tomáše instruoval, že podle soutěžního řádu je jako kapitán jediná osoba na hřišti, která může a má právo komunikovat s rozhodčím a žádat vysvětlení výroku. A Tomáš to udělal v závěru zápasu.

Pana rozhodčího znám ze své kariéry hráče, kdy jsme proti sobě nastupovali. Nepotkali jsme se v souboji, protože, myslím, že jsme byli oba obránci. Několikrát jsem byl svědkem (pokud si dobře vzpomínám) jak tvrdě diskutoval s arbitrem a nic se mu nestalo. Tomáš se s úsměvem zeptal proč nepískl roh a hned dostal žlutou. Přitom stačilo odpovědět: „měli jste výhodu…“ Tomáš se poslušně sebral na střídačku, cestou zatleskal a dostal červenou. Začalo pršet, zápas skončil o tři minuty dřív a když jsem se ptal proč byl vyloučen při podpisu zápisu, nedostal jsem kloudnou odpověď. „Je drzý, měl sis ho srovnat!“ povídal…  Z mého pohledu zbytečné, ale jak jsem vycítil v té kukani časomíry na hřišti, 3 z 5 lidí tam byli nasraní, tak jsem raději šel.

Zápas skončil 6:3 pro Rakovník.

Na trestné rohy jsme vyhráli 3:2 a z toho jeden jsme proměnili.

Zbylé dvě branky dal frajer s roztomilým provokativním úsměvem Tomáš.

V Brance hrála Emma, kterou „dožral“ rakovnický trenér, který o poločase říkal svým svěřencům: „To není brankař, to je holka…“