Mladší žáci na VCP očima Michala Lupače

Převzato se svolením autora z FB. Tak už máme čtvrtek a vypadá to, že se žádný další komentář k sobotě neobjeví? Ale slušelo by se zmínit, že nejen děvčata se zúčastnila pražského turnaje (těm samozřejmě gratulujeme) a dalo by se říci, že i výsledky mladších žáků vstoupily do kbelské historie, ale to musí posoudit jiní.

I u kluků v týmu zaúřadovaly absence a byť se jich sešlo díky povolaným „posilám“ nakonec deset, složení 4 mladší žáci (Jonáš, Max, Martin a Petr), 3 přípravkáři (Toník, Oliver a Jonáš II.) a 3 benjamínci (Štěpán, Honzík a Ríša) napovídalo, že proti nejlepším týmům z kategorie, půjdou, řečeno bez obalu, na porážku … a šli. O to víc, si myslím, všichni zaslouží pochvalu. Ti starší, že to nezabalili, byť bylo těžké některé ještě před turnajem pozitivně motivovat, a ti mladší, že se nebáli vůbec nastoupit a jít kolikrát do nerovných soubojů.

Kvůli nedělním turnajům benjamínků a přípravky pak museli naši kluci odehrát všechny čtyři zápasy za sobotní odpoledne (zatímco jejich soupeři měli zápasy vždy jen dva). Hrací doba pak byla 2x delší než u děvčat, i delší než obvykle, 2x20minut. Protože rozhodčím nějaká ta minuta navíc nevadila, pauza mezi zápasy rovnala se ve finále přestávce mezi poločasy a ze dvou zápasů po sobě jdoucích se tak stal v podstatě zápas jeden, trvající 80minut! A i zde to někteří museli vydržet bez střídání.

Ale k zápasům samotným, bohužel není toho moc co napsat… počítali jsme jen góly (ty do vlastní brány, bohužel). V prvním zápase proti Budějkám, pokud se nepodařilo akci soupeře zastavit ve středu hřiště, následovalo vyšachování obrany, brankář ponechán na pospas a jistý gól. Přípravkový Oliver neměl moc šancí, s tím něco dělat. Tady si dovolím „oslí můstek“, citelně chyběla Anička, jako zkušená letitá jistota v obraně a rozehrávač a Denda v bráně (potažmo Štěpán tč. na švp), které si obě nárokoval Honza do svého týmu. Pro nás, co jezdíme na mladší žáky pravidelně, pak nebyl výkon Dendy žádným „vesmírným překvapením roku“. Denda není žádná slečinka a odehrává těžší zápasy v bráně proti klukům a nebojí se ani houknout a dirigovat svou obranu. A Anička, jakbysmet, vybíhat při rozích je pro ni rutina. Ale zpět k zápasu kluků. Ne že bychom si nevytvořili šance, pár jich bylo, i pěkné střely, ale mnohdy chyběl jen „někdo“ na dorážku. Snížit se tak podařilo až za stavu 0:6, po akci Toník – Jonáš – Ambrůžek. I když v závěru i Budějice polevily, výsledek 1:16 hovoří za vše.

Zápas druhý, proti klukům z Bohemky. Tady byl v podstatě soupeř stále před naší bránou. Mít v poli pět stejně vyrovnaných hráčů, to se jinak kombinuje. Výsledek, jako přes kopírák,1:16, byl asi ještě milosrdný. Čestný zápis Jonáš.

Třetí zápas proti Slávii, třetí relativně vysoká prohra, 1:9, i když tady začátek nebyl jednoznačný a dlouho jsme se herně drželi. Na zápase se mi ale líbilo, že byla hra uvolněnější, z obou stran, a byl čas i na popovídání si s hráči soupeře. Vždyť se někteří kluci znají z pátečních treninkú právě tady na Slávii.

V 19h pak zašlo slunce a mnozí museli nabrat už několikátý dech k poslednímu zápasu, se slovenskými Šenkvicemi. Tady mi utkvěl v paměti Jonáš II. z přípravky. Chlapec, který v brance nikdy nestál a nahradil Olivera (s nataženým svalem), už proti Slávii? Mnohdy do toho šel po hlavě, bez techniky, ale za svůj výkon a nasazení se stydět nemusel a evidentně si nový post užíval. Neztratili ale ani ostatní dříve narození, třeba jen Ambrůžek nebo Ríša v zápase sváděli souboje s ne jen o dvě hlavy, ale rovnou dvakrát většími ranaři. Výsledek 6:9, byť další prohra, nakonec překvapil a kluci slavili každý gól, jako by vyhráli zápas. Přišlo mi, že konečně zapomněli na svůj marný souboj s větrnými mlýny .