Mladší žáci mají za sebou halovou sezónu

Když mladší žáci úspěšně ukončili podzimní část venkovní soutěže, začali jsme s přípravou na halu na mezinárodním turnaji ve Vídni. V našich řadách vládla spokojenost, protože výkon nebyl vůbec špatný turnaj byl odehraný super a my se těšili na soutěž. Na základě regulí halové soutěže, kde jsme nesměli přihlásit dva týmy do jedné soutěže, jsme odtrhli holky i kluky od sebe, přihlásili jsme zvlášť dívky a zvlášť chlapce. Trochu nás mrzelo, že Mnichovice v soutěži měli dva týmy, ale náš plán je mít dvousložkový oddíl, a bez zkušeností to nejde.

Zatímco holky vlétly do soutěže jako kometa, kluci rovněž nezačali špatně. V prvním zápase 26. listopadu 2017(!) uhráli těsnou prohru s Mnichovicemi B 1:2 a se Slávií prohráli 2:4, když zejména druhá půlka nám sedla, soupeř se ze začátku nemohl nadechnout a k vedení v zápase chybělo málo. Po zhlédnutí ostatních týmů s pocitem prvního odstavce jsme věděli, že jsou všichni hratelní a máme šanci na boje o medaile.

Nicméně k našemu překvapení se tým zadrhl. Nepochopitelné se stalo skutkem. Herní projev pak po celou sezónu neodpovídal kvalitě, jakou se hráči projevovali na podzim venku, ve Vídni i na tréninku. Ještě v šatně při převlékání bylo vše v pořádku, ale v okamžiku taktické porady a nastoupení do zápasu se děti změnily v Zombie (bez vůle, bez vědomí, bez energie). Velký problém byl v plnění taktických pokynů a vůbec pamatovat si kdo má hrát v základní sestavě, ač to bylo jasně a konkrétně řečeno. Stejně těsně před zahájením zápasu se někteří přišli zeptat trenéra, zda hrají a kde! To je přece špatně!

Na hřišti pak působily jak mátohy, bez vědomí znalosti pravidel a smyslu hry. Prakticky nebyl nikdo, kdo by rozhýbal hru a vtáhl ostatní do zápasu kromě Jonáše Lupače a k zoufalství trenérů i Jonáše všichni spoluhráči úspěšně odolávali. Když nebyl Jonáš Lupač, nenašel se nikdo, kdy by jeho vůdčí roli převzal.

Byli bychom neradi, pokud bychom ostatní hráče naším hodnocením urazili. On ten příměr k Zombiím není až tak zcela trefný. Vždy se našel hráč, nebo moment v zápase, kdy se hrál hokej, kdy děti byli aktivní, měli navrch a měli chuť jít do soubojů (Dominik několikrát prošel celé hřiště a dokázal v sobě probudit svůj dřímající talent, Vojta svou vitalitou dokázal oběhat velký prostor, Petr rozdmýchával svou dravostí zmatky v soupeřově obraně apod. i u ostatních), ale v průměru šel stejně výkon týmu po celou sezónu dolů, a nebyla síla to změnit. V porovnání s ostatními týmy děti hrály pasivně, technicky špatně a vůbec nám přišlo, že byly duchem mimo, a to se špatně vede tým.

Nebyla to dobrá sezóna.

Nebyla chuť psát ani reporty, zejména pak, když po nás šel do šaten dívčí tým, chvíli se koukal na výkon kluků, pak si zakryl pusu rukou a šeptal: „Kriste pane to je strašný…!“ Je to tak, ten rozdíl v pojetí hry mezi dravostí děvčat a pasivitou kluků byl skutečně nebetyčný. A ono to není trenérem, není to ani tělocvičnou, kam se musí dojíždět na tréninky, nebo zvolenou herní taktikou a strategií. Je to ve sportovci samotném. Musí to vyvěrat z nitra vůle a vždy jít na hřiště s tím, že odevzdám ze sebe všechno a položím tam duši, že zabráním soupeři v kličce a nebudu stát na místě a koukat jak mne obíhá, že chci dát branku a agresivně se rozeběhnout a všem utéci a nebýt ustrašený a dávat najevo protivníkovi, že nevím, co mám dělat. Tento náboj letošní halu tým postrádal a jedinec s tím nezmohl nic.

Navíc, a to je mnohem horší, při počtu 15(!) hráčů v kádru mladších žáků jsme se kolikrát potýkali s nedostatkem lidí na zápas! To vyústilo posledním dvoukolem, když za kluky museli nastoupit čtyři holky z týmu mladších žákyň, abychom vůbec mohli zápasy odehrát.

Velké pozitivum na druhou stranu však je, že jsme si to vyžrali teď a ne venku na jaře v bojích o medaile, že jsme poznali temnou stranu a víme, jak s ní bojovat a jak jí porazit.